JAK MLUVIT V HODINĚ, VERZE DEVATENÁCTÁ

Začíná další ročník Bee's Knees English a zase tím pádem budu po studentech chtít, aby v hodinách konverzovali. Což nebude problém pro pokračující studenty, může to ale přivodit srdeční zástavu studentům nově přišedším. Není totiž mluvit jako mluvit.

Ve svých hodinách po studentech chci, aby mluvili ve dvojicích, delší dobu, bez nápovědy, bez češtiny, a často přitom vařili z vody. To nám působí potíže i v češtině, natož v cizím jazyce.

Při mluvení v hodinách je dobře mít na paměti známé rčení: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Když se budete flákat v situaci, v níž o nic nejde, nemůžete očekávat, že v reálu vám najednou potřebné znalosti magicky naskočí.

Z pohledu studenta existuje několik způsobů, jak konverzaci v hodinách pojmout. Všechny, až na jeden, jsou marněním času a energie, I'm sad to say.

PŘÍSTUP PRVNÍ, ZDALEKA NEJHORŠÍ

Mlčím, nervózně se chichotám, točím se na všechny strany a všem (česky, pochopitelně) vysvětluju, že teda jako vůbec nevím, co bych teda jako měl říct; mezitím občas prohodím nějaké YES / NO / REALLY? abych si odkroutil svoje povinné minimum a aby mě příliš netížilo svědomí.

Na konci hodiny požádám o přeřazení do nižší úrovně, další týden už tak jako tak nepřijdu a všem známým si budu imrvére stěžovat, že mě v kursu nic nenaučili a hlavně, nedonutili mě mluvit, o což jsem, čestné pionýrské, hrozně stál.

PŘÍSTUP DRUHÝ, NEJČASTĚJŠÍ, ZCELA POCHOPITELNÝ, PŘESTO ZASE BLBĚ

Velmi obezřetně a pomaličku tvořím jednoduchoučké věty, držím se gramaticky při zdi, do ničeho komplikovanějšího se nepouštím, abych nedejbože neudělala chybu. Omlouvám to tím, že si nejsem jistá, jestli mě učitel zrovna poslouchá a já nutně potřebuju vědět o každé chybě, které se dopustím, jinak hrůza třepe kurníkem.

Takhle to můžete pojmout dočasně, třeba zkraje kursu/hodiny, nebo v případech, kdy je hlava po náročném dnu durchomdurch indisponována. Za běžného chodu to ale popírá základní smysl konverzace; jímž je testovat své limity. Opět, cvičiště, bojiště.

(A ne, nepotřebujete vědět o každé chybě. Zásadních chyb se budete dopouštět znovu a znovu, nemluvě o tom, že némlich stejným způsobem mrví angličtinu všichni kolem vás. Dobrý učitel vás tudíž na všechny chyby dříve nebo později nevyhnutelně upozorní. Co potřebujete, je cvičit, cvičit, cvičit, a v případě potřeby pak být sám sobě soudcem, porotou i katem.)

PŘÍSTUP TŘETÍ, MÉNĚ ČASTÝ

Anglicky mluvím, a poměrně rychle, nicméně pálím se zavřenýma očima zleva zprava, jak mi to zrovna přijde na jazyk. Opravovat se a řešit chyby, na to nemám čas, protože sorry I am quite busy.

Při konverzaci spustím na povel torrent slov řazených podle pravidel českého slovosledu, v nichž jeden brutální gramatický přešlap střídá druhý. Všechno ze sebe vypustím a řeknu Tak, teď ty.

Když mě učitel upozorní, že nemůžu jen tak hala bala vynechávat pomocná slovesa, jakýkoli problém řešit ing tvarem a že koncept členů berou v angličtině poměrně seriózně, řeknu jojojojojojojojojojasněchápu a dám najevo, že debatu považuju za ukončenou.

PŘÍSTUP ČTVRTÝ, JEDINÝ SPRÁVNÝ

Mluvím takovým tempem, aby mi šlo rozumět, a zároveň aby konverzace měla spád. Pekelně se soustředím na to, co říkám, nejedu na autopilota. Snažím se mluvit co nejvíc a užívám si možnosti si se svou angličtinou trochu vyhrát. Extrémně mě potěší, když precizně vyjádřím něco, co jsem ještě nedávno správně vyjádřit nedokázal.
ale: Neuzurpuju si celou konverzaci - partnera pouštím v pravidelných intervalech graciously ke slovu. Experimentuju pak jen do rozumné míry - vše co říkám, bych měl mít aspoň zhruba teoreticky podloženo.

Poslouchám sám sebe i partnera a v případě potřeby, ie. furt, opravuju a dolaďuju nepřesnosti. (Partnera opravuju jen výjimečně, v zájmu přežití jeho i sebe.) Bez oprav to nejde, než se nové znalosti usadí, musí si projít fází chyba-oprava. Vyhýbat se opravám ("Šak co.") znamená točit se v začarovaném kruhu a nikam se neposouvat.
ale: Nechci narušovat plynulost konverzace permanentními opravami, proto si některé přehrávám jen ve vlastní hlavě.

Snažím se své myšlenky vyjadřovat co možná nejpřesněji ("ale nějak by to pochopili, ne?") a snažím se aplikovat čerstvě nabyté znalosti. Pokud jsem teoreticky nasál spoustu nových informací, ale přitom mluvím úplně stejně jako před rokem, je něco fundamentálně v nepořádku.
ale: Netlačím na pilu, nesnažím se za každou cenu používat sofistikované konstrukce a časy (So I have been skiing last week. When I had been small child, I had skied a lot, but I haven't been skied for a long time.). Sáhnu po nich pouze za předpokladu, že po tom kontext vysloveně volá. A taky za předpokladu, že je umím aspoň rámcově používat.

ONE MORE THROWAWAY COMMENT BEFORE I GO (TO THE VALLEY BELOW)
V běžné každodenní konverzaci v rodném jazyce platí (respektive by pod pohrůžkou smrti platit mělo) pravidlo: Když můžeš něco říct jednou větou, neříkej to třemi. V hodinách se toto pravidlo převrací úplně na hlavu: Pokud dokážete jednu informaci či myšlenku vyjádřit pěti různými způsoby, nebo ji případně obalit pěti dalšími větami, hurá do toho.. Je to silně kontraintuitivní a člověk si na to chvilku musí zvykat, ale účel to plní.

Doprovodná poznámka: Vůbec nejde o to CO říkáte, ale JAK to říkáte. Jména a údaje klidně měňte/vymýšlejte za pochodu, podstatné je, aby to, co říkáte, dávalo smysl gramaticky. Pokud bezchybnou bohatou angličtinou prohlásíte, že Norsko je západním sousedem Bolívie, sklo se vyrábí z čajových listů, a Hra o trůny je kvalitní umělecké dílo, ani nepípnu.

A to je tak asi všecko. Vlastně moment... ne, je to všecko.

M.