Jak poznat špatného učitele angličtiny.

Jako student poznáte, že vás dlouhodobě učí mizerný učitel mimo jiné podle následujících indikátorů:

— pořád se vám plete WOULD / SHOULD / COULD, ale učitele to evidentně moc nevzrušuje, protože aktuálně se hledá chyba ve větě “We car is Italian” případně tvoří zápor z “I’m married.”
— učíte se rozdíl mezi HAVE / HAVE GOT nebo WILL / BE GOING TO a přitom jste nikdy pořádně neslyšeli o spojení BE SUPPOSED TO
— nevíte, co je špatně na tom, když české “NEKUPUJME to” překládáte jako “don’t buy it”
— v hodinách už došla řeč na SHALL / OUGHT TO / NEEDN’T a přitom se neumíte zeptat “MUSÍM?”
— jste zkoušeni z času PŘEDMINULÉHO či nedejbože PŘEDBUDOUCÍHO a přitom neumíte stvořit základní ÚČELOVOU VĚTU: “uvař, AŤ nemusím vařit já” (ne, není to “not to”)
— nikdy jste neslyšeli o fundamentálním pravidle anglické gramatiky, totiž že po PŘEDLOŽCE v případě potřeby bývá -ING tvar slovesa (tudíž říkáte “we talked about that we can’t go...”)
— rozdíl mezi MĚL BY ŘÍCT / MĚL ŘÍCT / MÁ ŘÍCT nerozebíráte, protože a) tam prý zas až tak velký rozdíl není; b) učitel sám v této gramatice poměrně tápe
— apropos: netušíte, kdy se používá SAY a kdy TELL, zato víte, že třetí tvar od “swim” je “swum”
— nedověděli jste je, jak zásadní jsou pro běžnou angličtinu spojení jako MAKE SURE / EVEN THOUGH / WHY DON’T YOU a desítky dalších

Dobrému učiteli angličtiny docvakne, že učebnice vyučují jazyk, který má máloco společného s tím, jak se v anglicky mluvících zemích opravdu komunikuje. Brzy si také uvědomí, že v učebnicích se klade důraz na akademické aspekty gramatiky, které studentům prakticky k ničemu nebudou — jejich hlavní přínos tkví v tom, že se na ně snadno vymýšlí cvičení a snadno se z nich testuje.

Pro většinu učitelů je samozřejmě mnohem snazší odvrátit zrak a raději si neklást otázky, jejichž pravdivé zodpovězení by vyžadovalo důkladné překopání přístupu k výuce, i.e. víc práce. Mnohem víc práce.

Opravdu mám učit čas předbudoucí, když většina studentů neumí používat ani pomocná slovesa v dotazech? Opravdu potřebují mí studenti znát ‘ought to’ když neumí utvořit jednoduchou účelovou větu? Opravdu je třeba věnovat se rozdílu mezi ‘will’ / ‘be going to’, když ve větě “Neusneme?” nenapadne studenty použít ani jedno? Jak je možné, že všichni znají ‘not yet’, ale nikdo nezná ‘not anymore’? Slyšela jsem někdy v reále ‘needn’t’ nebo čas předbudoucí? (Tak proč to teda vyučuju?) A co dospělí, mají si kde hrát?