Math / Emotion

Pokusím se popsat dva typy studentů s nimiž—ve více či méně koncentrované/zředěné podobě—má dle mého soudu zkušenost každý učitel angličtiny.

1. Typ matematický. Matematický typ se podívá na větu “Přišel za mnou jeden kluk co ho učím”, zabodne prst do prvního slova a spustí: “Came”. Prst se přesune dál. “To me”. Pokračujeme: One. Boy. What. Ne, whom. Dobře, tak nic. Him. I. Learn. Ne, teach. Je to tak?

Matematický typ potřebuje mít jasno. Ve všem musí být systém. Obrat “nezajímá mě to” se nemůže, prostě nemůže, překládat I don't care, protože sloveso je zajímat a podmět je to a kam by ten svět spěl, kdyby tam někde nebylo nějaké interested.

Každé slovo má mít jeden přesný překlad a ty se mají skládat za sebe jako chemické vzorečky. Řeči o tom, že angličtina funguje na úplně jiné bázi než čeština, ty si, vy panáčci jazykozpytní, nechte pro sebe, já už se nějak domluvím.

2. Typ emocionální narazí, řekněme, na větu “You'd hate to admit that the moon is just a big piece of rock revolving around our planet" (Hrozně by tě štvalo, kdybys musel připustit, že měsíc je jenom velký šutr, co krouží kolem naší planety.) Přeletí ji očima a jeho mysl se jako naváděná střela upne na slova moon, hate, revolve, tedy inspirativní slova se silným emocionálním nábojem, která v mozku umělce rozvíří rej obrazů a konotací.

A už to valí: nenávidíš měsíc, protože měsíc je jako rokenrol, hudba míru*, jako velký revolver, co střílí na mou planetu”. Oči sbírají inspiraci kde můžou, žádná asociace není dost vzdálená, roli hrají i slabiky, ba i písmena, nejedná se ani tak o překlad jako spíše o kompozici nového svébytného uměleckého díla. (* na distinkce typu piece-peace si emocionální typ celkově moc nepotrpí)

Emocionální typy mívají umělecké nadání a schopnost improvizovat, v jazyce ale střílí úplně od boku. Technické typy zase posouvají naši civilizaci vpřed, avšak za cenu prznění jazyka, vlastního i většiny cizích. Učitel samozřejmě jen málokdy narazí na úplně čistý typ jednoho či druhého, pokud ovšem jo, je to jízda.

Probíhá hodina angličtiny, učitel se zapáleným výrazem vypráví závěrečnou pasáž strhující povídky. Náš student již od začátku vyprávění upadá do stále hlubšího spánku.

„…and as it turned out, the last remaining soldier had been hiding…“ Náš student je již téměř ponořen ve spánkové fázi R.E.M., mozek se vypíná, pokleslá oční víčka by v této chvíli nenadzvednul ani Franta Kocourek.

„…in a turret near the main gate…“

V mozku studenta se rozbliká poplašné signální světlo: „POZOR! NEZNÁMÉ SLOVÍČKO, S VELKOU PRAVDĚPODOBNOSTÍ PODSTATNÉ JMÉNO, DOSUD NEZANESENÉ DO SLOVNÍČKU!“ Hlava se zvedá, oči se promžourávají k životu.

Co, co, co? … Co to bylo za slovíčko? … Turret? Co to je?

Ruka studenta popaměti šmátrá po notýsku, narovnává napůl přeloženou stránku se slovíčky, druhá loví pero, celé tělo se transformuje do ideální pozice pro zapsání nového slovíčka.

„Věž, ale to není úplně podstatné slovíčko.“

Nevadí, cos říkal že to je?

„Turret. Ale tam je mnohem zajímavější ten obrat předtím…“

Jak se to píše? Dvě té jedno er? Takže dvě er a té jenom jedno? Obě té jenom jednou? Jakože DOHROMADY dvakrát, ale každé jenom jednou. Jo jo jo, už si to píšu … t-u-r-r-e-t … a co to teda přesně je, ještě jednou? Jo věž? Moment, píšu si. Otočná říkals? O-toč-ná. Dobře. A dá se z ní střílet, jo? Hmmm, to si rozhodně musím zapamatovat.

„Tam ale stojí víc za pozornost ten...“

... rovná … se … věž … jasnačka, chápu, mám to. Ale věž se řekne i nějak jinak, taky na té, myslím. „Tower“, to je ono. A jaký je teda rozdíl přesně?

(následuje pokus o popis rozdílu)

Aha … hmmmm … mmmm … jo, jo … moment, nestíhám si to zapsat … jo, už dobré.

„Anyway, right now I'd like you all to...“

Takže si to teda radši ještě jednou celé zopakujme. Takže turret, dvě er jedno té, jakože celkem dvě, ale každé jenom jednou, ŽÁDNÉ DABL TÉ. Znamená to věž, ale jiná než tower, z téhle se dá střílet a je otočná. Všechny otočné věže jsou turret nebo jsou tam ještě nějaké jiné možnosti?

[Učitel má rozšířené zorničky, zaťaté pěsti, krůpěje potu na čele.]

No nic, šak dobré, nevíš – nevíš. (hluboké oddechnutí, spokojené poposednutí na židli)

„Anyway, getting back to the story…“

A taková ta věž, co v ní byla Šípková Růženka - to by asi bylo spíš tower, že? Ta se určitě moc neotáčela. A střílet z ní neměl moc kdo. [lišácký pohled na učitele, poté na zbytek třídy]. Jo, já vím že to není důležité, ale však víš, co kdyby někdy...

"Ok, now that we got that out of the way..."

No a ještě jsem se teda chtěl zeptat, věž v šachu by byla jak? [triumfální úsměv] Castle, tak jak zámek? Nebo hrad? Ne, zámek ne, to je ještě nějaké jiné slovíčko, nějaké iks nebo co… Jo, šató, šató, tak, správně, šató, to je myslím z francouzštiny, že, takové to x, to oni tam mívají. Dobré, dobré, pokračuj.

"All right. Where were we? Oh, so..." Počkej, jak oni poznají, když řekneš castle, jestli je to zámek, teda vlastně hrad, nebo věž v šachu? Podle kontextu, jo? A myslíš, že jako vždycky to jde poznat? Jo? No dobře, no.

„Well, our time's almost up so why don't we spend the last...“

Studentův mozek registruje ZNÁMÁ, DŘÍVE ZAPSANÁ, SLOVÍČKA, hlava klesá, víčka se sesouvají, metabolismus zpomaluje, rozbíhá se nová fáze hibernace, kterou může narušit jedině vpád dalšího, dosud nezapsaného, slovíčka.