Jak se kalila BoE

Když jsem se někdy před dvaceti lety poprvé pustil do sestavování vlastní učebnice angličtiny, automaticky jsem sáhnul po existujících materiálech. Plán byl vyjít z klasických učebnic, protřídit co nabízí, a vybrané kousky upravit do nejlepší možné podoby.

Jak dopadají plány myší a lidí je známo. Tento nebyl výjimkou.

Pár let jsem se motal na místě, nespokojeně špekuloval, a do hlavy se mi čím dál neodbytněji vkrádala vlezlá myšlenka: Co když je to od základu špatně? Co když stojím na ramenou trpaslíků a buduju obra s hliněnýma nohama?

Jak je možné, že mezi současnou hovorovou angličtinou a dostupnými učebnicemi zeje tak šílená propast? Proč se dnes angličtina učí víceméně stejně jako se učila před třiceti lety? (Jistě, dnešní učebnice i výukové weby jsou občas snazzy af, obsahově se ale motají v začarovaném kruhu.)

Postupně jsem dospěl k názoru, že angličtina vyučovaná v Česku je v podstatě separátní jazyk, který se s angličtinou používanou v anglicky mluvících zemích překrývá jen velmi zlehka. Angličtina se u nás vyučuje jako soubor gramatických pouček, který kdysi dávno někdo ustanovil a od té doby zůstává plus mínus neměnný.

A asi to neplatí jen pro Česko. Tato verze angličtiny plní celosvětově roli esperanta, a aby se jí to povedlo a mohl ji používat opravdu každý, musela se osekat na svou výrazně primitivnější formu. Tu se teď čeští studenti učí pod názvem Angličtina. To je z mého pohledu ohromná škoda.

Dnešní angličtina (ve svých mnoha podobách) je totiž fascinující kolektivní umělecké dílo. Většina českých studentů tuto krásu nedokáže úplně ocenit, často z objektivních důvodů - anglicky mluvící svět je pro nás občas až nepředstavitelně dynamický a chaotický a kvůli množství reálií a referencí těžko podchytitelný.¹ Někdy je to ale výsledkem intelektuální lenosti a neochotě vystoupit ze zaprděného českého kulturního milieu.

Na pozadí kulturního varu se nevyhnutelně mění i jazyk. Angličtina nabírá nové ozdůbky, zbavuje se nepotřebných obratů, obrušuje se a tříbí, každou chvíli vyplave na povrch nějaký nečekaný idiom a vzápětí třeba zase zmizí; posouvají se významy slov, na scénu se vrací starodávné fráze, některé po chvíli zase zapadnou, jiné jsou držáci.

V běžné výuce angličtiny se mezitím řeší a) čas předpřítomný a jeho vliv na přítomnost; b) jestli je před jménem hotelu určitý člen. V jedněch třídách probíhají "cvičení na have got to", v jiných se výuka podřizuje potřebě "objednat si na letišti kafe".

V anglicky psaných učebnicích se řeší problémy, s nimiž zápolí jakýsi imaginární průsečík světové populace. (Hezky to vypadá, snadno se to čte, dobře učí, "aj barevné obrázky tam sú", člověku jenom vrtá hlavou, proč to v konečném důsledku k ničemu nevede.) Co trápí konkrétně české studenty, to se každopádně neřeší nikde.

Anyway, to je závěr, k němuž jsem tehdy dospěl. Donutil mě přehodnotit všechny mé předpoklady a podívat se na problém čerstvýma očima. Bylo evidentní, že nepovedené základy je potřeba zbourat a chce to stavět na zelené louce.

Můj (tehdy relativně nízký) věk a s ním spojená naivita mi zkraje dodaly křídla a v duchu rčení Build it and they will come jsem se pustil do práce. Nápady jsem testoval na studentech v kursu Bee's Knees a jejich vytrvalost a trpělivost a ochota zkoušet nové věci mě ohromuje dodnes. Kudos, you guys.

Za pár let byla na světě Book of English Vol. 1, kilo a půl jazykového pot-pourri. Následoval Groundwork, přepracovaná user-friendly verze BoE. Poté přišly na řadu příběhové Books of Stories. Pak dva nástěnné výukové kalendáře. Pak došly peníze. Další knihy jsou sepsány, ale rodinné finance se na případný tisk moc netváří.

Je asi namístě zmínit, že moje učebnice nejsou pro každého, tak jako není pro každého konceptuální umění, wrestling, opera nebo marmite. Na jedné straně existuje velmi receptivní část publika, která na něco podobného dlouho čekala. Díkybohu za ně. Na druhé straně vedly mé knihy u některých lidí k velkému zmatení národů.

Sázím na inteligentní a zvídavé čtenáře. Mnohé gramatické jevy se vůbec neobtěžuju vysvětlovat, vystačím si s dobře zvoleným příkladem. If you have to ask, you'll never know. Buď chápete, a to je moc dobře. Nebo nechápete, asi nikdy nepochopíte, a nejlépe bude, když se v této chvíli naše cesty rozejdou.

Nedělám si iluze o tom, že díky mým učitelským dovednostem se budou mí studenti v angličtině vyjadřovat na úrovni Christophera Hitchense. Trápí mě nicméně, že i v této zemi existuje nezanedbatelné množství lidí, v nichž dřímá jazykový talent, který se nikdy pořádně nerozvine. Tito lidé při studiu v jednu chvíli nevyhnutelně narazí na zeď, od níž se jejich angličtina dále nerozvíjí, pouze zrychluje. Po několika dalších letech studia mluví mnohem mnohem rychleji, ale stále stejně mizernou angličtinou. To se snažím změnit.

Vrozená středoevropská skepse mě drží při zemi co se rozlehlosti mé čtenářské obce týče. Jsem si vědom toho, že většina Čechů při studiu cizích jazyků preferuje, když je učitel/autor vede za ručičku, sebedrobnější problém důkladně analyzuje a vychází vstříc jejich potřebě mít ve všem "systém". Pokud od těchto lidí čekám samostatné uvažování a aktivní snahu věci zlepšit, přichází dříve nebo později "Zdarec palec, tady máš tu svoji učebnici zpátky, já si jdu koupit otočné kolečko s nepravidelnými slovesy".

Jako svou hlavní cílovou skupinu vidím středně pokročilé studenty, kteří se anglicky jakž takž domluví, za svou euro-angličtinu se ale ve skrytu duše stydí. Přijde jim trapné, že ve svém repertoáru mají jediné adjektivum, "some special". Stydí se začínat každou druhou větu "In my opinion". Když se snaží precizně vyjádřit myšlenku, ale nakonec jen rezignovaně hlesnou "so for that reason it was a very interesting situation for me", není jim dobře na duši. To jsou mí pappenheimští.

Jak daleko je možné posunout angličtinu takového studenta? Jak u koho, samozřejmě. Jedno bizarní měřítko ale mám: bohatě by mi stačilo kdybych angličtinu průměrného studenta popostrčil zhruba na úroveň pětiletého amerického dítěte (kromě výslovnosti, to je boj na nerovném terénu).

Nesmějte se. Pětileté dítě je dobrý benchmark. Má zmáknutou veškerou základní gramatiku (aniž by vynaložilo jakékoli úsilí - bastards!), což je pro nás svatý grál. Zároveň má ještě poměrně omezenou slovní zásobu, vše potřebné ale nakonec nějak vyjádřit dokáže. Jako cíl to není špatné.

On a Personal Note

Inspirují mě mavericks - lidé, kteří pochodují v rytmu vlastního bubeníka; lidé, kteří dokáží být svému kreativnímu já žalobcem, soudcem i katem a mají přitom dost self-awareness na to, aby nepodléhali iluzím o vlastní výjimečnosti.

Fascinuje mě způsob, jakým si po vlastní linii vykračuje Tim Urban a jeho Wait But Why. Nežádá granty, nestojí za ním žádná instituce. Přemýšlí a tvoří.

Nemusím nutně poslouchat hudbu Henryho Rollinse, ani mít v oblibě jeho politické názory, ale jeho commitment je obdivuhodný.

Smekám před tím, že někdo v Austrálii vytluče ze země seriál Please Like Me s vědomím, že se na něj nejspíš bude dívat míň lidí, než je v něm herců.

Vyšlapat si vlastní cestičku v politice, tak jak to dlouhodobě činí třeba P.J. O'Rourke, mě naplňuje obdivem.

Ze dne na den si do taxíku nainstalovat mikrofon a rozjet nuts-and-bolts podcast Backseat Rider by mohly statisíce lidí. Provede to ale jen jeden.

Build it and they will come. And if they don't, their loss, right?

On a Different Personal Note

Scott Adams razí teorii, že pokud chce člověk v životě něčeho dosáhnout, je pošetilé upínat se na jeden obor lidské činnosti - tam mají špičku vývoje pod kontrolou lidé s nadpozemskými schopnostmi a nulovým společenským životem. And we don't want that, do we now?

I normální člověk může nicméně podle S.A. vytvořit originální dílo - za předpokladu, že dokáže šikovně zkombinovat několik svých dovedností a zkušeností. Něco na tom bude.

Mám solidní talent na jazyky. Nic, z čeho by jeden sednul na zadek - někteří frekventanti kursu by mě svým talentem vystřelili z vody, jak praví americký idiom - ale ujde to.

Vím přesně, jak jsem se ke své angličtině dopracoval, co mi při studiu pomohlo a co naopak uškodilo. To je výhoda, kterou běžný rodilý mluvčí nedisponuje. Umět nějaký jazyk používat ještě neznamená, že víte jak funguje. Česky bych cizince naučit nedokázal. Čecha anglicky ano.

Apropos, slepé uličky: vím co neučit: odhadnu co hlava studenta dlouhodobě stejně neudrží a který nový obrat může studenta v dané chvíli nadchnout, ale dlouhodobě zabírá místo důležitějším dovednostem. Běžný student má omezené množství času/energie/trpělivosti a z tohoto pohledu se s ním musí zacházet jako s malovaným vejcem.

Dokážu se vžít do potřeb svých studentů a poznat, s čím nejvíc bojují. Bez této dovednosti by to nešlo. Je zvykem tvrdit, že každý student potřebuje jiný přístup. Prd. Naprostá většina studentů se potýká s úplně identickými problémy a sekají úplně stejné chyby.

Nebojím se oželet sunken costs. Že jsem do něčeho investoval úsilí neznamená, že to nutně někam povede. Občas je třeba si zhluboka povzdechnout, podržet Delete a zkusit radikálně odlišný přístup.

Jsem sebekritický, ostatně mám k tomu spoustu důvodů. Nejsem tím pádem unešen z každého svého nápadu a počítám s tím, že většina mých myšlenkových ejakulací neprojde zkouškou času. Zatvrzele to zkouším dál a naštěstí i na tohoto konkrétního vola štěstí občas dosedne.

Za použití termínu "myšlenková ejakulace" se upřímně stydím. Tím, že jej nesmažu, odkazuju na stovky jiných, podobně blbých spojení, která jsem smazal.

S chutí se nechávám inspirovat lidmi nekonečně inteligentnějšími, průbojnějšími a zajímavějšími než jsem já. Přiznání vlastní nicotnosti je fantasticky osvobozující.

Osud mi přeje i v jiných ohledech. Nejen, že jsem dnešní hovorovou angličtinou upřímně fascinován, ale většina mých koníčků s tímto jazykem přímo souvisí. Denní čtení longform žurnalistiky, poslech podcastů a sledování seriálů, to vše mě hopefully posouvá dopředu nebo minimálně udržuje v kondici. Ze svých koníčků se mi s angličtinou zatím vlastně nepodařilo skloubit pouze fotbal, etiopské kafe a pořádně chmelené pivo. Jak říkám, zatím.

POZNÁMKA

^{1. V americké (pop)kultuře perkolují v každou danou chvíli tisíce idejí, které se střetávají, odráží se od sebe, reagují na sebe, staví na sobě, a navzájem se provokují k lepším a lepším (či horším a horším) výkonům. (My Evropané rádi poťouchle poukazujeme na ty nejméně kvalitní a zapomínáme, že bez nich by onen horní echelon jen těžko vzniknul.)
V našich luzích, a myslím, že i hájích, je ticho po pěšině. Podcasty jako 99% Invisible, ReplyAll, nebo Love and Radio tu nikdo neposlouchá. Longform žurnalistika z New Yorkeru, Vanity Fair, GQ, The Atavist nebo Texas Monthly (jak ji prezentuje třeba Longform.org) sem neproniká. Seriálová scéna trochu ano, ale její úplná špička v podobě The Sopranos, The Wire, Rectify či Treme jen velmi okrajově. Dokumenty Kena Burnse, Fredericka Wisemana nebo Alexe Gibneyho zná málokdo. Stand-up comedy? Louis CK některým něco říká, ale Bill Burr, Bo Burnham, Jen Kirkman nebo Rory Scovel nemají šanci.
Ne, tady je Krakonošovo. Tady je území, na němž vládne Game of Thrones a House of Cards, vzrušeně se hodnotí nové desky U2 a Erica Claptona a apexem komedie jsou nové počiny stoletých členů Monty Python. Je smutné, jak málo se toho v Česku ví o současném kulturním dění v anglicky mluvícím světě a jak málo to komukoli vadí.
Třeba již zmíněné podcasty. U nás okrajová forma, v anglicky mluvícím světě syčící papiňák. Statisíce více či méně organizovaných jedinců se právě touto lacinou formou pokouší zúročit své životní zkušenosti a dát o sobě vědět. Jen pár z nich stojí samozřejmě za to sledovat, většina ihned zanikne nebo je neposlouchá ani vlastní rodina. Člověk ale musí mít na paměti, že bez širokého podhoubí není rozkvět dost dobře možný. Beatles, Linklater, Zadie Smith, nic z toho nevznikne ve vzduchoprázdnu. Nanos gigantum humeris insidentes.
Našim intelektuálům se ale s klapkami na očích žije eňo ňuňo. "Sopránovi jakože fajn, to jo, ale geniální, to je snad silné slovo." (Let me get this straight: z každé dekády 18. století vyjmenuješ tucet legitimních géniů, ale v dnešní době, nabité inspirací a tisícinásobně větším počtem umělců, žádného nenajdeš?) "Jak prosímtě můžeš srovnávat jakýsi seriál a Buňuela?" (Nejen, že můžu, dovoluju si tvrdit, že Deadwood je lepší než kterýkoli Buňuelův film. Suck on that, egghead.)
Každý správný kulturní snob se nostalgicky ohlíží za Paříží dvacátých let, fňuká za kabaretním Berlínem, omdlévá nad britskými Swinging Sixties, dojímá se nad newyorským CBGB a upřímně vzdychá, že nic z toho mu nebylo dopřáno prožít na vlastní kůži. Přitom dnes v anglicky mluvícím světě probíhá v podstatě totéž, a na steroidech.
Což mě přivádí zpět k podcastům: anglicky mluvící (nezabedněný) jedinec může dnes v přímém přenosu sledovat vznik nové svébytné kulturní formy. Může být u toho, jak se utváří, odhaluje slepé uličky, provádí výboje do neprobádaných končin a den ode dne se posouvá a zkvalitňuje. Intelektuál by měl, tváří v tvář takto unikátní příležitosti, orgasmicky vrnět. Intelektuál ale nevrní, protože sleduje pátou sezónu House of Cards nebo nový zbytečný film Woodyho Allena.↩}