Co studenti chtějí

Do kursu cizího jazyka se člověk hlásí s většími či menšími, konkrétními nebo spíše mlhavými, předpoklady a očekáváními. Pokud pomineme neodstranitelné lingvistické flagelantství určité části české populace (v hodinách zmírám nudou, tudíž to musí být k něčemu dobré), dokáže většina studentů aspoň ve zkratce formulovat, proč kurs navštěvují kursu chodí a co od něj očekávají.

Přání, s nimiž studenti do kursu přichází, jsou ovšem z velké části zidealizované představy, v nichž hrají hlavní roli „mluvení“, „gramatika“ a „slovní zásoba“. Student má obvykle spadeno na jednu z těchto kategorií, v níž jsou jeho schopnosti nedostačující. Nic proti tomu.

Problém je v tom, že studenti mají hodně mylnou představu o tom, co se vlastně pod pojmy jako gramatika nebo slovní zásoba skrývá, a nechtějí si připustit, že vylepšení v kterémkoli z těchto směrů obnáší velmi pilné studium a neexistují žádné silver bullets.

Dochází tak k tomu, že po prvních několika týdnech, v jejichž průběhu se před studentem vztyčí děsivá zeď časů, o jejichž existenci neměl žádné tušení, pomocných sloves, slov s několika významy a celou škálou možností překladu jednoho českého slůvka, předložek jež v češtině neexistují, ing tvarů na nejnečekanějších místech, začne student raději pošilhávat po nejrůznějších svůdně tvarovaných a vydatně kolorovaných pomůckách.

Ty sehrávají v oblasti jazykového vzdělávání roli hadího oleje; student točí kolečkem a před očima mu defilují třetí tvary sloves, o jejichž existenci většina rodilých mluvčích nemá tuchy, namátkově vybrané předložkové vazby a příkladové věty na předbudoucí čas. Iluze studia je dokonalá. Student je dočasně uspokojen, výrobce pomůcek ještě víc.

Marné je vysvětlovat proč ne a proč jinak - student vám jakožto učiteli všechno odkýve, ale myslí si svoje. O to větší uznání si zaslouží lidé, kteří jsou skutečně ochotni zatnout zuby a učit se, v hodinách se furt dokola neptat na rozdíl mezi someone a somebody, will a going to a it a that, nýbrž akceptovat, že jsou důležitější problémy, a pokud se moje angličtina nezlepšuje, tak to třeba může být tím, že namísto učením trávím čas točením barevným kolečkem.

Podívejme se na nejčastější žádosti a představy, se kterými studenti do kursu přichází a co na nich nesedí.

JÁ CHCI NAUČIT HLAVNĚ GRAMATIKU

Je pozoruhodné, jak zvláštní postavení si vydobyla anglická gramatika v představivosti českých studentů. Většina z nich si pod tímto pojmem mlhavě představuje něco jako vysvětlení časů, trpného rodu a modálních sloves. To má podle jejich nejasně formulovaných tužeb proběhnout jakýmsi polookultním způsobem, jež mozkovým synapsím umožní se v pravý moment sepnout a prudkým skokem dospět k momentu kompletního osvícení.

Věc se samozřejmě má jinak. Vedle časů (včetbě otázek a záporů) a modálních sloves a vysvětlení ing tvarů (třeba po předložkách) je anglická gramatika především souborem stovek či tisíců drobných přikázání, a speciálně pro české studenty pak zákazů, na které je při používání angličtiny třeba neustále myslet. Spadají pod ni takové jevy jako používání slovesa wonder, účelové věty využívající spojení so that nebo třeba obrat I can't believe, překládání třeba pomocí have to nebo need to, obraty typu that's not what I said, a taky například schopnost použít obrat none of us, not even me ( nobody of us, me also not), tedy vše co se našincům obtížně učí a špatně používá Osobně si gramatiku vykládám v nejširším slova smyslu, tedy ne pouze jako časy a modální slovesa, jak je obecně vnímána našimi studenty a možná i učiteli, nýbrž v podstatě jako vše, co nespadá čistě do sekce slovíček. na vysvětlenou:

The article said it could be done.

je gramatika, protože český student většinou spojení bylo tam, že / psali tam, že... překládá jako  it was written a obraty typu the article you're reading, does it say anything about me? neumí používat

Anthony told me to shut up.

je gramatika, protože Češi si neustále pletou say a tell (říkají you said me it   /  I told what was happened) a po tell nejsou zvyklí používat infinitiv (you told me that I must shut up), nemluvě už vůbec o infinitivu v záporu (not to)

I wonder why Mimi called me a smartass.

je ryzí gramatika, protože Češi v tomto smyslu neumí sloveso call používat, česky by se totiž dost často překládalo pomocí slovesa říct (řekla, že jsem ... zapomeňte na nazvala) a už vůbec netuší, že se nepoužívá s how nýbrž what (to ostatně, jak jsem zjistil, neví ani spousta učitelů), tedy what did you just call me?

The president officially announced he knew everything there was to know.

je slovíčko a nikoli gramatika, protože se k němu kromě přímočarého českého překladu oznámit nic dalšího neváže

CHCI MLUVIT

Podívejme se na to, jak si Češi většinou představují, že by se měli naučit mluvit. Hlavním předpokladem je, že by to mělo nějak jít bez mluvení jako takového. Všichni studenti se halasně dožadují toho, aby se v kursech mluvilo. Ve chvíli, kdy se láme chleba a oni mají skutečně promluvit, se spousta z nich zasekne a začne požadovat: jiný text, jiný způsob vyprávění, delší přípravu, inspirační osvit zhora.

Českým studentům totiž nepřipadá žádný text jako ideální. V podvědomí průměrného českého studenta je zakořeněna představa, že někde v zapadlém knihkupectví na Malé straně se prodává rozkošná knížečka s nesmírně zábavným příběhem obsahujícím pouze “základní angličtinu“, která nějakým kouzelným trikem člověku umožní za jeden večer pojmout, vstřebat a aplikovat všechno vědění, jehož je k domluvě v anglickém jazyce potřeba.

Vedle toho se každý probíraný text vyznačuje ještě dalším nedostatkem, konkrétně tím, že mu „chybí děj“ - jakoby se snad běžné cizojazyčné konverzace našich studentů zabývaly akčním zneškodňováním agresivních cizozemských bytostí, při němž se všichni zúčastnění nacházejí ve stavu kontinuálního pohybu a hektické aktivity s převratnými důsledky pro veškerý život této planety - a nikoli skutečností, že to pivo je jakési teplé a kam půjdeme až dojde a co kdybychom tam šli až zítra.

CHCI ABY MĚ UČITEL PRŮBĚŽNĚ OPRAVOVAL

V kursu Bee's Knees probíhá výuka z větší části prostřednictvím práce s různými druhy původních textů. Každý takový text logicky obsahuje jevy, které studenti do té doby neznali, nebo které si zaslouží bližší zkoumání (od toho taky vůbec je). Zastavovat se u jednotlivých bodů a vysvětlovat proč právě takhle a proč ne jinak je ovšem nutné jenom zpočátku - postupem času začíná být objasňování jednotlivých gramatických jevů nadbytečné až škodlivé. Dané jevy se totiž přirozeně v čím dál větší míře opakují a na jednotlivé problematické oblasti pak stačí odkazovat pomocí krátkých příkladových vět (které si studenti s tím či oním jevem asociovali).

Namísto mého vysvětlování se tak větší část práce přenáší na studenty. Očekává se od nich schopnost příběh převyprávět, a to často v překroucené podobě (z pohledu jiného účastníka děje), ale při použití obsažených obratů a gramatických jevů. Zároveň očekávám, že studenti budou mluvit vytrvale po celou určenou dobu a budou na sebe vzájemně reagovat - že tedy nebudou po každé větě nahlížet do papírů a česky spolu probírat co by se tak ještě dalo říct.

Prvních pár minut jde zhurta a nepadá z vás nic, co by se dalo či mělo tesat. Když se nicméně po pár minutách mluvení dostanete do lepšího mentálního rozpoložení, začnete obvykle používat angličtinu, která zní mnohem lépe a na kterou můžete být pyšní. Problém je v tom se do této fáze dopracovat a nenarušovat daný proces neustálým přehrabováním v papírech, dotazech na kolegu (co, řekl jsem to dobře, myslíš? šlo tomu rozumět?), úpěnlivými pohledy na učitele (nestačilo by to už?) a krčením rameny (mě vůbec nenapadá co ještě říct). Někdy to opravdu nejde - jsou takové dny, většinou to ale jde zlomit, stačí chtít a nehledat výmluvy.

Pronést v cizím jazyce jednu kratší větu a pak si dát minutku na rekonvalescenci není zas tak těžké. Přesně tak si to mnozí studenti představují: já něco plácnu a pak to s učitelem budeme pět minut analyzovat. Vypláchnout a znova. Wrong wrong wrong. Zhluboka se nadechněte a mluvte dokud vás nezastavím. Užívejte si toho, že proti vám sedí stejný nešťastník jako jste vy. S rodilým mluvčím nebo pracovně po telefonu tuto možnost mít nebudete. Zkoumejte limity své angličtiny snahou používat pokročilejší gramatiku a obraty; opravujte sami sebe pokud tušíte že právě pronesená věta nabízí prostor k vylepšení; vzpomínejte, zda jste daný problém neřešili v hodině a pokud ano, k čemu jste dospěli. Prostor na to je.

PŮVODNÍ JEDNODUCHÁ VĚTA:

The dogs aren't barking.

LZE POSTUPNĚ VYLEPŠIT NA:

The dogs aren't barking anymore. Why do you think that is?Looks like the dogs have stopped barking for some reason.The dogs haven't barked in a while, have you noticed?The dogs don't seem to be barking. That's weird, don't you think?Why aren't the dogs barking? They should be barking, right?I haven't heard the dogs bark lately. Have you?

... ALE NECHCI PRACOVAT VE SKUPINĚ, KDE NA MĚ UČITEL NEMÁ ČAS

K námitce, že učitel konkrétně na vás nemá čas: má. Nedělejte si zbytečně iluze o jedinečnosti své angličtiny. Všichni děláte více méně stejné chyby. Když poslouchám na druhém konci třídy, je to jako bych poslouchal vás. Cílem vašeho vykládání navíc není primárně oprava vašich chyb učitelem. na stejné chyby v průběhu ročníku narazíme ještě stokrát při jiných příležitostech. Smysl je v tom, abyste si sami zkusili, do jaké míry jste schopni vyjádřit to, co vyjádřit chcete.

tedy jestli si vzpomenete na to, že po předložkách musí být ing tvar slovesa, jestli namísto not stop použijete keep, jestli se vám podaří si spontánně vzpomenout na sloveso wonder, jestli v sobě najdete tu sílu použít jinou spojku než and, so, but nebo because, jestli mohla jsem vyhrát přeložíte I could have won a ne jenom I could win, jestli účelové věty jako abych nemusel odejít nepřekládáte tradičním not to leave nýbrž so that I don't/didn't have to leave a naopak jste schopni not to leave použít ve větě řekli mi. abych neodcházel etc.